An increasing number of European research projects return, or plan to return, individual genomic research results (IRR) to participants. While data access is a data subject’s right under the General Data Protection Regulation (GDPR), and many legal and ethical guidelines allow or require participants to receive personal data generated in research, the practice of returning results is not straightforward and raises several practical and ethical issues. Existing guidelines focusing on return of IRR are mostly project-specific, only discuss which results to (...) return, or were developed outside Europe. To address this gap, we analysed existing normative documents identified online using inductive content analysis. We used this analysis to develop a checklist of steps to assist European researchers considering whether to return IRR to participants. We then sought feedback on the checklist from an interdisciplinary panel of European experts (clinicians, clinical researchers, population-based researchers, biobank managers, ethicists, lawyers and policy makers) to refine the checklist. The checklist outlines seven major components researchers should consider when determining whether, and how, to return results to adult research participants: 1) Decide which results to return; 2) Develop a plan for return of results; 3) Obtain participant informed consent; 4) Collect and analyse data; 5) Confirm results; 6) Disclose research results; 7) Follow-up and monitor. Our checklist provides a clear outline of the steps European researchers can follow to develop ethical and sustainable result return pathways within their own research projects. Further legal analysis is required to ensure this checklist complies with relevant domestic laws. (shrink)

Medieval accounts of diachronically unified consciousness have been overlooked by contemporary readers, because medieval thinkers have a unique and unexpected way of setting up the problem. This paper examines the approach to diachronically unified consciousness that is found in Augustine’s and Aquinas’s treatments of memory. For Augustine, although the mind is “distended” by time, it remains resilient, stretching across disparate moments to unify past, present, and future in a single personal present. Despite deceptively different phrasing, Aquinas develops a remarkably similar (...) view when, in order to accommodate Aristotle’s view of memory to Augustine’s, he insists that an implicit self-awareness “time-stamps” all intellectual acts. According to their shared approach, diachronic unified consciousness is the result of the curious way in which the mind is both drawn into and transcends the temporal succession of its own acts. (shrink)

What does it mean to be an embodied thinker of abstract concepts? Does embodiment shape the character and quality of our understanding of universals such as 'dog' and 'beauty', and would a non-embodied mind understand such concepts differently? I examine these questions through the lens of Thomas Aquinas’s remarks on the differences between embodied (human) intellects and non-embodied (angelic) intellects. In Aquinas, I argue, the difference between embodied and non-embodied intellection of extramental realities is rooted in the fact that embodied (...) and non-embodied intellects grasp different kinds of universals by means of different kinds of intelligible species (intellectual likenesses), which elicit in them different “modes” of understanding. By spelling out what exactly it means to be an embodied knower, on Aquinas’s account, I argue, we can also shed new light on his mysterious claim that the embodied intellect “turns to phantasms”—the imagination’s likenesses of individuals—in its acts of understanding. (shrink)

This article studies Madame de Lambert's early eighteenth-century views on aging, and especially the aging of women, by contextualizing them in a twofold way: It understands them as a response to La Rochefoucauld's skepticism concerning aging, women, and the aging of women; It understands them as being closely connected to a long series of scattered remarks concerning esteem, self-esteem, and honnêteté in Lambert's moral essays. Whereas La Rochefoucauld describes aging as a decline of intellectual, emotional, and physical powers and is (...) suspicious of the mechanisms of esteem and self-esteem, Lambert develops a view of aging as offering the chance to become more independent of the judgment of others, especially the chance for women to become more independent of the judgment of men. As she argues, aging offers women the possibility of cultivating genuinely estimable intellectual and emotional qualities that attract the justified esteem essential for a stable friendship, as well as the opportunity to develop a form of self-esteem that is based on respect for one's own capacities of judgment. (shrink)

This paper explores some surprising historical connections between philosophy and pornography (including pornography written by or about philosophers, and works that are both philosophical and pornographic). Examples discussed include Diderot's Les Bijoux Indiscrets, Argens's Therésè Philosophe, Aretino's Ragionamenti, Andeli's Lai d'Aristote, and the Gor novels of John Norman. It observes that these works frequently dramatize a tension between reason and emotion, and argues that their existence poses a problem for philosophical arguments against pornography.

Studie má za cíl představit strukturu Hayekova evolucionismu. Argumentace postupuje v několika krocích: Východiskem je historicko- systematická expozice způsobu, jakým evoluční teorie ovlivnila Hayekovu filosofii, především s ohledem na periodizaci vývoje jeho myšlení a systematické odlišení explanans a explanandum v rámci jeho teorie vědy. Dále je rozebírán způsob, jakým Hayek rozvíjí svoji metodologii vědy. V této souvislosti je argumentováno ve prospěch teze, že Hayekovo pojetí metodologického dualismu je důsledkem ovlivnění evoluční teorií. Zároveň je evoluční teorie představena jako nástroj vysvětlení, konkrétně (...) pak tzv. vysvětlení vzorce. Následně je představeno Hayekovo pojetí společnosti v kontextu kulturní evoluce. Společnost je interpretována jako řád jednání a je kladen důraz na Hayekovo vnímání společnosti jako řádu vyvíjejícího se společně s lidskou myslí. Na základě těchto předpokladů je v poslední části rozvinuto Hayekovo pojetí mysli. Toto pojetí vychází z konekcionistické pozice. Dále argumentuji proti tradičnímu pohledu na Hayekovu filosofii jako rozvíjení Kantovy filosofie. Závěr rekapituluje základní body Hayekova evolucionismu. (shrink)

Studie věnuje pozornost problematice demokratizace vědy, v jejímž rámci zaujímá klíčové postavení otázka, v jaké míře a zda vůbec má mít široká veřejnost možnost zasahovat do vědní a výzkumné politiky a participovat na rozhodování v odborných záležitostech. První část studie je věnována představení dvou radikálně odlišných a vzájemně protichůdných pohledů na tuto problematiku, které byly rozpracovány v rámci poválečné filosofie vědy v dílech Michaela Polanyiho a Paula Feyerabenda a v různých podobách spolu soupeří dodnes. Tyto dva pohledy, jež nás staví (...) před volbu mezi odborností na úkor demokracie a demokracií na úkor odbornosti, jsou následně podrobeny kritickému zhodnocení a v opozici k nim je představen alternativní pohled rozvíjený v rámci vědních studií Harrym Collinsem a Robertem Evansem, jenž překračuje nutnost této volby a na základě sociologických výzkumů fenoménu odbornosti nabízí způsob, jak lze odbornost a demokratické hodnoty sloučit dohromady. (shrink)

Zájem současné sociologie a dalších společenských věd o výzkumy spokojenosti a štěstí zatemňuje skutečnost, že původně právě sociologie chtěla „štěstí" poskytovat a nahrazovat tak náboženské přístupy ke světu. Tento implicitně nábo- ženský charakter je patrný i v rané české sociologii v dílech prvních propagátorů sociologie, jako byl především Emanuel Makovička, a později u některých následovníků a epigonů T. G. Masaryka, v meziválečném období zejména u Ladislava Kunteho, R. I. Malého, Alexandra Sommera-Batěka, Jindřicha Fleischnera a Jana Duška. Z hlediska vývoje české (...) sociologie šlo o zcela okrajové postavy, ačkoli mnohé z nich vynikly v jiných oblastech, jako celek jsou nicméně vyjádřením jednoho z aspektů dobových teoretických úvah o společnosti, jejím uspořádání a vývoji, na který by nemělo být zapomínáno. Zatímco T. G. Masaryka a pozdější akademické sociology „omezoval" vědecký charakter jejich práce, a i pokud směřovali k sociálnímu reformismu, oddělovali jej od teoretické sociologie, „sociologie vedoucí ke štěstí" nalezla plné uplatnění ve vizích a ambiciózních projek- tech těchto amatérských takésociologů - třebaže skončily faktickými nezdary nebo ani nedošly praktického naplnění, ostatně stejně jako v případě jejich pravzoru, Comtova pozitivistického apoštolátu. (shrink)

ABSTRACTContemporary accounts of knowing one’s own mental states can be instructively supplemented by early modern accounts that understand self-knowledge as an important factor for flourishing human life. This article argues that in the early modern French moralists, one finds diverging conceptions of how knowing one’s own personal qualities could constitute a kind of human excellence: François de la Rochefoucauld argues that the value of knowing one’s own character faults could contribute to an attitude of self-acceptance that liberates one from the (...) effort of deceiving oneself and others. Madeleine de Scudéry argues that knowing one’s own character faults could be an incentive for self-cultivation that leads to the development of character traits that are naturally good. Anne-Thérèse de Lambert concurs with Scudéry’s insight and develops it further. According to Lambert, self-knowledge is crucial for developing character traits that give rise to the natural right of bei... (shrink)

The phenomenon of the little—the weak, the veiled, the lowly—is, by right, overlooked. Its revelation passes unnoticed while the self remains inflated. The arrival of the little awaits its selfless reducer, not the nihilating selflessness of an absolute alterity but a way of becoming little which occasions its fullest manifestation. So little, so revealed. I advance toward a phenomenology of becoming little according to its spirituality’s namesake, Thérèse of Lisieux. I build on the phenomenologies of Emmanuel Levinas and Jean-Luc Marion (...) pausing at three moments along the way: the return to childhood; the discovery, after me, of self-confidence; and an imbalanced audacity. The upshot is that the significance of the little is big: littleness makes possible the immanent glimpse of unconditional revelation, a glimpse of beauty. (shrink)

Cílem článku je podat kritický rozbor predikcí týkajících se budoucnosti sociálních věd, jak je formuluje Ladislav Kvasz pod záštitou svého projektu „formální epistemologie". Modelem dynamiky vztahů mezi obory na vědeckém poli nabízí Kvasz v otázce střídání paradigmat alternativu ke Kuhnově teorii vědeckých revolucí. Text zkoumá, na jakých základech je mechanismus změn u Kvasze vystavěn a co z toho plyne pro relevanci předpovědí z tohoto modelu vyvozených - především těch o sociálních vědách. K tomu slouží souběžné představení historické metody Michela Foucaulta, (...) který zdůrazňuje potřebu vyvarovat se zavádění falešných kontinuit ve zkoumání trajektorií vědeckých oborů, u kterých dochází ke zlomům v jejich epistemické struktuře. Zvláštní zřetel je kladen na souvislost predikcí s možnostmi odlišit epistemologicky a sociologicky uchopitelné prvky spojené s chodem vědy. Jako klíčový moment se tedy ukáže možnost práce se sociálně vědními obory pomocí jemných nástrojů, které Kvasz vyvinul na vědách exaktních. (shrink)

The article deals with the means of constructing a naturalistic character, the model for which was proposed by French writers: the Goncourt brothers and Émile Zola. Naturalists draw their personage concept from the interpretation of its biological nature. The focus of its depiction is shifted to the study of fundamental features of human nature rather than “variables” of the historical forms of its manifestation. A naturalistic character, being “a biological being” rather than “a set of social relations,” is completely absorbed (...) by the environment. The “social” core of a realistic personage is based on the principles of typification, but the “biological” core of a naturalistic character cannot be a generalized type because in it the individual prevails over the typified. Images of Germinie Lacerteux and Thérèse Raquin from the Goncourts’ and Zola’s same-name novels respectively are considered to be prototypes of naturalistic characters. In Ukrainian literature, Ivan Franko interpreted and synthesized Western European experience using realistic and naturalistic art to create his own concept of “scientific realism.” The difference in Franko’s personage construction lies in the fact that he does not confine himself to the observation and description of his heroes’ behavior but offers a plan for correcting their deficiencies. (shrink)